II.ÚS 2495/20 ze dne 24. 11. 2020

Závěrem Ústavní soud, obdobně jako soud odvolací, apeluje na stěžovatelku, aby v zájmu svého syna přestala s otcem bojovat (boj o dítě nemá nikdy vítěze, pouze poražené), a namísto návštěv všemožných psychologických poraden se soustředila na to, aby v rámci svého času synovi zajistila láskyplné a podnětné prostředí k jeho vývoji, a nechala otce, aby mohl činit totéž. Jen dítě, které může beze strachu milovat oba rodiče, může být v dětství a následném životě šťastné. Dítě mívá zpravidla rádo oba rodiče a nenávistný projev jednoho z rodičů vůči druhému je pak pouze projevem sobectví rodiče, nikoliv lásky k dítěti.

Osobní styk rodiče s dítětem

Platí i pro obecné soudy, že při rozhodování o úpravě styku je nutné mít na paměti zejména to, že být spolu spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13.3.2012 ). Jak vyplývá z Úmluvy o právech dítěte, má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1). Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby každý z nich poskytl dítěti láskyplnou péči a svým dílem přispěl k osobnostnímu vývoji dítěte (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09). Právo osobnostního styku je ve srovnání s ostatními povinnostmi a právy vyplývající z rodičovské odpovědnosti výjimečné, jelikož právě jeho prostřednictvím lze samotné rodičovství realizovat. Za situace, kdy je dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, má druhý rodič právo na styk s nezletilým dítětem, vyplývající jak ze samotné existence jeho rodičovství, tak z institutu rodičovské odpovědnosti, bezesporu zachováno. Právo rodiče na styk s dítětem je dokonce nezávislé na tom, zda je rodič oprávněn vykonávat celou rodičovskou odpovědnost nebo jenom její část, a je tak zcela zjevné, že pouhý rozpad rodiny nemůže vést bez dalšího k omezení vzájemného styku. Proti právu rodiče na styk s dítětem samozřejmě stojí právo dítěte stýkat se s rodičem, do jehož péče není dítě svěřeno, a to v takovém rozsahu, jaký si vyžaduje jeho zájem. Nedostatek styku rodiče s dítětem znamená zpravidla zpřetrhání rodinných vazeb mezi nimi, což rozhodně v zájmu dítěte není a soud proto může přistoupit k omezení nebo dokonce k zákazu styku rodiče s dítětem jen v případě, pokud by byl jejich kontakt ohrožující zdravý vývoj dítěte, a je-li to z důvodu ochrany zdravého vývoje dítěte nezbytné. Na základě užití principu proporcionality ve vztahu k požadavku maximálního ohledu na práva dítěte a na opačné straně na práva rodiče podílet se na výchově dítěte Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 125/98 mj. konstatoval, že pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, není ani při plném respektu k právům samotných nezletilých zákonného, a tím méně pak ústavněprávního, důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, respektive nepřiměřeně omezen či znemožněn. Soudy jsou dle Ústavního soudu naopak povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro vytváření, udržování a rozvoj vzájemných vztahů (případně i pro narovnání již narušených vztahů) mezi rodiči a dětmi a snažit se umožnit dítěti styk s nepečujícím rodičem v co nejširší možné míře, neboť to je zpravidla (není-li prokázán opak) v jeho nejlepším zájmu.

Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 k výkladu zastoupení účastníka občanského soudního řízení odborovou organizací.

Rozhodne-li se sdružení osob, zapsané ve spolkovém rejstříku jako odborová organizace, že převezme zastoupení svého člena v občanském soudním řízení ve smyslu ustanovení § 26 odst. 1 a 6 o. s. ř., je z uvedeného zřejmé, že soud při zkoumání podmínek pro výkon této její zástupčí činnosti nesmí (není oprávněn) posuzovat ani to, jaké jsou skutečné zájmy sdružení, ani okolnost, jaká naplňuje kritéria činnosti odborových organizací. Směrodatná je tu pouze skutečnost, že jde o právnickou osobu, která byla zapsána do spolkového rejstříku jako odborová organizace; jakékoliv další zkoumání jejího právního postavení nebo vyšetřování jí vykonávaných činností by představovalo nepřípustné zásahy do právního postavení odborových organizací, upraveného, zaručeného a garantovaného zejména výše uvedenými mezinárodními smlouvami a právním řádem České republiky.

http://kraken.slv.cz/Cpjn202/2013

Plynutí času a další trvání předběžného opatření

Zejména s ohledem na samotnou povahu procesního institutu předběžného opatření Ústavní soud uvádí, že s postupným plynutím času hodnotí kritičtěji jeho další trvání. Zjednodušeně řečeno, jestliže na počátku řízení, kdy soud teprve začíná zjišťovat relevantní skutkové okolnosti věci, dává smysl „zafixovat“ poměry účastníků tak, aby soudní řízení mělo - v konečném důsledku – i reálný smysl a význam (typicky existuje obava z vykonatelnosti posléze vydaného rozhodnutí), měly by postupně zjišťované skutečnosti dále potvrzovat smysluplnost další existence předběžného opatření. Pokud se však takovéto skutečnosti neobjeví, resp. dokonce pozbývají relevance důvody původní, pro které bylo předběžné opatření vydáno, není dán žádný rozumný důvod, aby soudy trvaly na jeho dalším pokračování. Pokud tak přesto činí, mohou tím porušit právo na soudní ochranu a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2020/III._US_208_20_an.pdf